Loading...

Důležitý je permanentní tlak na pacienta, aby měl motivaci bojovat


Z fatální autonehody se Martina už vylízala. Teď je ve fázi, že se učí žít, nakupovat i vařit, většinou podle receptu. Omezení je stále poznat i na řeči, neumí se rozhodnout, což má velký vliv na její psychický stav, a má stále problémy s rovnováhou. Její otec - pan Vlastimil -říká, že sama v bytě být zatím dlouhodobě nemůže, ale že jí pomáhá její přítel, rodina i přátelé, kteří s ní bydlí.


Po kladrubském zázraku, kde se Martina postavila na nohy, jste jeli zpět domů na severní Moravu?

Z Kladrub už mohla k nám domů, ale to nebylo dlouhodobé řešení. Museli jsme vyřešit mnoho úkolů - například kde bude bydlet, stravování, jak dále rehabilitovat, dopravu po Praze či vyšetření u různých specialistů. Sehnali jsme nakonec podnájem se zahradou ve starší zástavbě v Praze na Kubánském náměstí. Sestěhovali se tam i její kamarádi a dohromady vytvořili komunitu. Bydlí tam všichni už druhým rokem, snad jim to vydrží.

To už vůbec nerehabilituje?

Samozřejmě jsme hledali další možnosti. Prošli jsme rehabilitačními ústavy v Praze, ať už to byly Malvazinky, anebo Motol, které se zabývají tréninkem mluvení i psaní. Martina si teď dokonce našla práci, jmenuje se to „Ta Kavárna“. Je na čtyři hodiny denně mezi lidmi a je výborné, že neztrácí sociální kontakt. Určitě to ale není tak, že by mohla jít někam do zaměstnání na plný úvazek. Rychle se jí totiž unaví mozek, a jen triviální úkony, jako jsou pití, jídlo nebo chůze, pro ni nejsou automatické činnosti, ale musí na ně myslet a dělat je vědomě. Má taky problémy se soustředit. Všechno musí trénovat. Jinak je to obrovský pokrok, loni se ještě sama ani nenapila.

Vy stále pendlujete mezi Kopřivnicí a Prahou?

Nyní už ne tak intenzivně, pouze v případě, když potřebujeme něco zařídit na úřadech, soudech nebo různá zdravotní vyšetření. Například zítra musíme jít na správu sociálního zabezpečení.

Je obdivuhodné, že s ní přítel zůstal…

Pavel ji měl vždycky rád, což platí i nadále. Martina mu prostě za to stála a pořád stojí. Tehdy byla bezbranná a bezradná. Vlastně ho ani nepoznala a nevěděla, jak se jmenuje, ale teď už se dokáže i naštvat, což je zase na druhou stranu dobře. Ze začátku jakoby se staral o „miminko”. Museli rozcvičovat úplně všechno, obličejové svaly, vyplazovat jazyk i učit se znovu smát. Má u mne velký respekt a poděkování, bez něj by to bylo daleko těžší.

Jak jste se dostali do Rehabilitačního Ústavu v Kladrubech?

Nejprve jsme byli ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady na Oddělení následné intenzivní péče, kde mají limit na pobyt. Řekli nám, že ji odvezou do Ostrova nad Ohří na následnou dlouhodobou péči, s čímž jsme nesouhlasili, i kvůli bytu v Praze, který jsme si pořídili. Chtěli jsme do Kladrub, jež jsou vyhlášeným rehabilitačním zařízením s nejlepší péčí o pacienty. Na rovinu nám řekli, ať si tam zajedeme a vyřídíme si vše sami.

Potýkali jste se s nějakými obtížemi?

V té době ještě nebyla Martina připravená na intenzivní trénink a rehabilitaci. Patřila mezi těžké pacienty, měla totiž zavedenou sondu s výživou do břicha a tracheotomii, aby vůbec mohla dýchat. Paní primářka MUDr. Iveta Hrubcová říkala, že pokud má ještě tato omezení, tak ji přijmout nemohou. Jeli jsme proto zase na Vinohrady, kde nám sdělili, že kvůli finančním limitům pojišťovny to nebude možné. Nakonec se nám to podařilo. Do smrti budu vděčný paní primářce, že si troufla přijmout tak těžkou pacientku, jakou v té době Martina byla. Všichni v Kladrubech, kteří se o ni starali, odváděli vysoce profesionální práci a moc jim všem za péči děkuji. Kdyby zůstala v léčebně dlouhodobě nemocných, byl by to její konec.

Jak hodnotíte práci záchranné služby?

Na jednu stranu se musí nechat, že záchranka přijela téměř okamžitě. Bylo to příkladné, Martinu našli na ulici, do pár minut se objevila sanitka, ihned ji zaintubovali a dovezli na jednotku ARO. Chci tedy poděkovat MUDr. Pažoutovi a přístupu celého oddělení. Tam se obvykle čeká, zda pacient přežije nebo umře. Pokud přežije, je přeložen následnou intenzivní péči. Rád bych tedy poděkoval i primáři MUDr. Ramportlovi a celému oddělení. Pokud se pacient probere z kómatu, tak se zjišťuje do jakého stupně postižení. Martina měla vícečetné fraktury baze lební a kalvy, prasklou spodinu lebeční s diagnózou difúzní axonální poškození 3. stupně a dlouhý seznam dalších poranění s vyhlídkou na apalický syndrom. Musím uznat, že veškerá péče v nemocnici na Královských Vinohradech byla na hodně vysoké úrovni. Pacient-ležák se musí vypořádat s řadou těžkostí, jež ho ohrožuji na životě. Začínají u něj vznikat proleženiny, musí se pravidelně provádět odsávaní plic, což je hodně stresující zážitek. Někdo z toho vzejde jako vítěz, někdo jako poražený a zemře. Důležitá je každodenní bazální péče o pacienta, který je v kómatu a nereaguje na jakýkoliv podnět.

Takže v následné intenzivní péči už bylo všechno v pořádku?

Jednu dobu se začalo všechno hroutit. Martina se potýkala s vysokými teplotami, chytaly ji silné spastické křeče, nemohl jsem se na to dívat. Ty dvě hodiny denně strávené u jejího lůžka pro nás byly nesmírným utrpením. Držel jsem ji za ruku a mluvil na ni, i když nevnímala.

Co je pro pacienta v tu chvíli stěžejní?

Je nutné zajistit kontinuální péči, provádět každý den rehabilitaci, aby to všechno mělo smysl a někam se to posunulo. Musel jsem skončit v práci, byl jsem půl roku na nemocenské kvůli psychickému zatížení a sehnali jsme nájem bytu v blízkosti nemocnice, abychom byli Martině vždy na blízku. Docházeli jsme za ní každý den, což by s mou prací a místem bydliště nebylo možné. Poté za mnou do Prahy přijela i manželka se synem. Martina pro nás byla na prvním místě, museli jsme se o ni postarat.

Po všech těch zkušenostech a zážitcích bych asi mohl sepsat knihu s doporučeními pro pacienty, co je pro ně dobré a na koho se obrátit v tíživé situaci. Sehnat bydlení pro celou rodinu poblíž rehabilitačního ústavu v Kladrubech byl malý zázrak. Bylo skvělé, že jsem mohl Martinu ráno posadit na vozík a vozit ji po všech cvičeních osobně. Když jsme v odpoledních hodinách skončili, vyrazil jsem s ní do lesa, poznávali jsme stromy, květiny, barvy a vůně. Bohužel si nic nepamatovala a všechno se musela naučit znovu. Kdo to nezažil, dovede se to představit jen těžko.

To jste musel být naprosto vyčerpaný?

Byli jsme s Pavlem totálně psychicky i fyzicky na dně. Já pil denně tři piva a tři panáky, do toho jsem ještě začal i kouřit. Alkohol se mi naštěstí podařilo omezit, ale u cigaret jsem již zůstal. Ten psychický stres je obrovský. Martina měla obrovské štěstí, že byla mladá a měla v nás všech úžasnou podporu.

S čím jste se museli potýkat po návratu z Kladrub?

V Kladrubech jsme měli zajištěné skoro všechno – jídlo i rehabilitace. A najednou jsme se s tím museli poprat sami. Když byla Martina ještě v ústavu a občas se postavila z vozíku, byl to učiněný zázrak, skoro jsem tomu nemohl ani uvěřit. Paní doktorka ji chválila, že dělá obrovské pokroky, a dokonce mi, asi v žertu, nabízeli, jestli bych se nechtěl stát rehabilitačním pracovníkem a pracovat pro ně. Odmítl jsem, protože bych na to neměl ani psychickou ani fyzickou sílu.

Asi tuším, že jste raději pokračovali v rehabilitaci v Praze…

Hned po příjezdu jsme šli na náš první společný oběd. Jakmile jsme dorazili domů, byla Martina sklíčená, smutná a skoro se rozplakala při představě, že by měla vozík ještě někdy použít, protože v Praze na vozíku neviděla nikoho. Rozhodli jsme se, že ho prozatím schováme spolu s dalšími věcmi z minulosti do sklepa. Začali jsme úplně od začátku, urazili pár metrů po chodníku, pár kroků tam a zase zpátky. Poté jsme přidali kliky, dřepy, sklapovačky, žabáky, shyby na hrazdě a samozřejmě strečink. Bylo totiž nutné posílit ochablé svalstvo a zvětšit kloubní rozsah. Nacvičovali jsme chůzi po schodech, rovnováhu, co byl obrovský problém, ale my prostě přestali jezdit autem i na vozíku. Učili jsme se jezdit pohybovat v mumraji a hluku pražských ulic, a tím přirozeně rozvíjeli její dovednosti.

To byl trénink v přirozeném prostředí?

Ano, jednou jsme jeli metrem a Martina stála a držela se tyče. Nacvičovali jsme totiž rovnováhu. Vagon byl tehdy poměrně plný, ale najednou se nás přišla zeptat jedna žena, jestli jsme Žižkovi, že si nás pamatuje z Oddělení následné péče a že je v šoku! Prý ještě nikdy neviděla, aby jejich bývalý pacient jel metrem…

Jaká je nyní denní „rutina” Martiny?

Dnes už Martina chodí do práce na čtyři hodiny do kavárny, kde mají režim přizpůsobený jejím možnostem, ale navštěvuje i další rehabilitace. Dokonce jsme byli u moře, byl to pro ni neskutečný zážitek, když se sama mohla pohybovat ve vodě. Teď se učí znovu kreslit, a proto chodí do výtvarného kroužku. Hlavně však musí trénovat logopedii.

Nešťastná událost musela být a bude asi ještě hodně finančně náročná…

Samozřejmě, že jednoduché to nebylo. Padly na to všechny naše úspory. Lékařská péče a rehabilitace stála velkou finanční částku, hrazenou pojišťovnou, u které měl řidič auta takzvanou zelenou kartu. Hledali jsme i kvalitní právní zastoupení. Děkuji právní kanceláři JUDr. Cilínkové a naší právničce Mgr. Štuksové, která odváděla a ještě odvádí hodně profesionální práci. Bez právníků by to vše nebylo ani možné, protože se vším je spojena ohromná agenda, e-maily s pojišťovnou, soudy nebo právní zastoupení.

Co dalšího Martina plánuje?

Chtěla by se vrátit k animaci, snaží se kreslit podle předloh, navštěvuje různé kurzy. Měla problémy s rukou a ještě dnes se jí klepe. Je toho na ni teď moc, těžko se rozhoduje, co je pro ni priorita číslo jedna, ale už pomalu přebírá zodpovědnost a chce se o sebe postarat sama. Je to pro ni velká zkouška, ale snad všechno zvládne.

(dd)

Podobné články

Tento web používá cookies za účelem optimalizace efektivního poskytování služeb. Pokud své nastavení cookies nezměníte, chápeme to jako souhlas s jejich užíváním. Další informace