Loading...

Felicii po nehodě jen upadla značka. Připoutaná spolujezdkyně ale skončila v invalidním důchodu


„Musela jsem se přemlouvat, abych našla sílu vám napsat. Se svými zkušenostmi jsem se několikrát dostala až na samé dno a zase vstala,“ napsala redakci projektu Poúrazová péče paní Ivana, která se připojila k příběhu paní Renáty a přidala svou zkušenost s tzv. Whiplash syndromem.


„Na rentgenu není nic vidět. Dojde k funkčnímu poškození. Nelze zobrazit žádnou z u nás běžně používaných zobrazovacích metod. Proto nám lékaři (až na výjimky) nevěří,“ říká paní Ivana, která měla před sedmi lety zdánlivě banální autonehodu. Jedné únorové soboty se dopoledne jako připoutaná spolujezdkyně vracela autem z nákupu.

„Náhle z vedlejší silnice vyjelo auto. Drcli jsme do něho, i když manžel brzdil,“ popisuje havárii paní Ivana a pokračuje: „Byla jsem připásaná, ale i tak mi při nárazu letěla hlava vpřed a zase zpět. A na naší staré Felicii jsme měli jen upadlý jeden šroubek z registrační značky, která pak visela šikmo dolů.“

Viník nehody uznal svou vinu na místě, vzpomíná paní Ivana: „Telefonoval do své pojišťovny, kde mu řekli, že ani nemusí volat policii, pokud nebyl nikdo zraněn a pokud uhradí škodu.“ Přesto byla policie k nehodě přivolána. Hlídka ale pouze konstatovala, že došlo k nárazu do předního nárazníku a že škody na vozidlech jsou minimální.

VSTALA JAKO ZDRAVÝ ČLOVĚK, ULEHLA JAKO INVALIDA

S manželem pak dojeli domů a paní Ivana šla dodělat omáčku k obědu. Bylo jí ale nějak divně, a tak si šla po obědě nejprve lehnout a pak se projít. Nepomohlo to. „Nemohla jsem se dočkat rána, kvůli kruté bolesti krku a pravého ramene. V neděli ráno jsme jeli do nemocnice. Dali mi límec a řekli, ať zajdu k neurologovi,“ vybavuje si.

Autonehodu pak hned po víkendu zašli nahlásit na policii. „Toho sobotního rána jsem vstávala zcela zdravá, neužívala jsem žádné léky. Jenže odpoledne už jsem uléhala jako invalida, ale tenkrát jsem to ovšem netušila,“ dodává dnes paní Ivana.

Od pojišťovny viníka autonehody, který neměl havarijní pojištění, za doživotní zmrzačení obdržela 2400 korun a dorovnání mzdy za měsíc pracovní neschopnosti. Pojišťovna (pozn. red. – víme, o kterou pojišťovnu jde), na odvolání paní Ivany odpověděla, že její zdravotní potíže a dlouhodobá pracovní neschopnost nesouvisí s dopravní nehodou.

POMOHLA FYZIOTERAPEUTKA A ODBORNÍK      

Až osvícená fyzioterapeutka a neuroložka odhalily, co paní Ivaně vlastně je. Whiplash injury. Opěrkový syndrom. Prý měla přijít dřív, už je to zafixované. Ivana pak tedy před lety googlovala na internetu a vyhledala odborníka, docenta Hahna z pražské vinohradské nemocnice. „Našla jsem projekt, kde se psalo, že whiplash se dá léčit, musí se ovšem včas poznat,“ vybavuje si.

„Napsala jsem mu e-mail a dojela na Vinohrady. Tam jsem se konečně setkala s lékařem, který se mi neposmíval, neurážel mne a neposílal na psychiatrii. Vlastně mi zachránil život, protože bych takzvanou péči ostatních lékařů neunesla a skončila bych to asi sama,“ zdůrazňuje.

Ivana před pár lety napsala na web několik článků. A od té doby se jí ozývají stejně postižení: „Věřte, že je nás hodně. Hodně zoufalých lidí, kteří nejsou schopni fungovat v běžném životě. Od neurologů (až na jednu výjimku) sklízíme jen posměch, urážky a diagnózy, které však psychiatři nepotvrdí.“

ANI BLÁZNI, ANI SIMULANTI

„Nejsme blázni, nejsme simulanti, nevsugerovali jsme si něco do hlavy,“ vysvětluje problémy podobně postižených lidí po autonehodách paní Ivana. Podle ní neexistuje žádná diagnóza „opěrkového syndromu“, tedy whiplash injury. „Obézní lidé, opilci, narkomani a další dostanou diagnózu, veškerou péči a také invalidní důchod. A přitom si svůj stav e většině případů přivodili sami,“ poznamenává.

Nedůvěra lékařů podle paní Ivany možná také pramení z toho, že „whiplash“ mají většinou ženy, které nemají tak zpevněné a silné svalstvo šíje jako muži. „No a lékaři, pojišťováci atd. jsou většinou muži. Takže nás označí za hysterky a je vymeteno,“ vysvětluje inženýrka, která na vrcholu své kariéry skončila doma a s velkým úsilím přežila rozpad manželství.

RADOSTI A SMUTKY ŽIVOTA

Dnes je paní Ivana podle svých slov schopna pomalu obsluhovat sama sebe a trochu udržovat v pořádku byt, ve kterém bydlí. „Nechodím do společnosti, nemám doma televizi, nemohu cestovat. Ale žiju. Kochám se životem. Nic jiného mi nezbývá. A přece žiju ráda,“ rekapituluje. A dodává, že má radost ze slunce, zelené trávy, květin i stromů a ptactva, které v nich zpívá.

Paní Ivana už nedoufá, že jí někdo pomůže. „Neurology neobtěžuji. Už nechci vzpomínat na zoufalství, které jsem prožila,“ říká. Vzletná slova o našem dokonalém zdravotnictví a péči o pacienty ji nechávají v klidu. „Je mi z toho všeho smutno. Moc smutno,“ uzavřela svůj příběh.

(luk)

Galerie

Podobné články

Tento web používá cookies za účelem optimalizace efektivního poskytování služeb. Pokud své nastavení cookies nezměníte, chápeme to jako souhlas s jejich užíváním. Další informace